Co si s sebou (ne)zabalit na roční vandr

Před časem jsme se s kamarádem vrátili z jedenáctiměsíčního vandru stopem. Jeli jsme přes dva světadíly a prožili čtyři roční období víceméně ve stanu, s věcmi, které jsme si nesli na zádech. Než jsme vyrazili, hodně jsem přemýšlela, co si s sebou vzít nebo nevzít, jestli to budeme potřebovat a jak dlouho to přežije. Teď si myslím, že jsme vybavení otestovali víc než pořádně, takže se chci o získaná moudra podělit se světem, než věci poztrácím a rozdrbu úplně.

Zároveň chci říct, že na vybavení na cesty nejsem odborník ani jsem se tím nikdy dřív nezabývala – většinou jsem jezdila s tím, co mi zrovna někdo půjčil nebo bylo nejlevnější. Zajímat jsem se o to musela až před tímhle větším vandrem. Pokud tedy budete mít dojem, že mé popisy jsou subjektivní a lajdácké, budete mít nejspíš pravdu. Myslím ale, že jsme si vyzkoušeli, které věci jsou nejdůležitější, a co je naopak navíc. Jednotlivé kusy jsme zároveň celkem dost prověřili co do výdrže. Takže až se někdo budete vydávat na podobný čundr, třeba vám tenhle román k něčemu bude. 

Vím, že je teď v módě cestovat nalehko, ale s tím vám moc neporadím. Jestli řešíte každý gram, odkážu vás spíš sem. Většina lehkých věcí stála mnohem víc peněz, než jsem za ně byla ochotná utratit, protože by se tím celý vandr zásadně zdražil. Mým cílem bylo, aby věci byly bytelné, víceméně levné a měly snesitelnou hmotnost, spíš než aby byly přímo ultralehké. Vesměs to byly věci, jaké si člověk vezme prostě na delší čundr.

Není rok jako rok. Aby tenhle popis k něčemu byl, je dobré říct, v jakých klimatech jsme se vlastně pohybovali. Začínali jsme z Česka v docela mrazivém listopadu. Prosinec a leden jsme prožili v Turecku, kde bylo celou dobu většinou nad nulou a občas mrzlo nebo pršelo, v únoru jsme se vydali do Gruzie, kde jsme zapadali sněhem. Březen až srpen jsme strávili v zemích, kde bylo většinou vedro až brutální vedro – zamířili jsme do Íránu (v březnu bylo na severu příjemné jaro, na jihu sotva snesitelné horko dost přes třicet), odtud do Ázerbajdžánu a pak lodí do střední Asie. Prostopovali jsme Kazachstán, Kyrgyzstán, sever Číny a Mongolsko. Zpátky do Evropy jsme jeli v září přes ruskou Sibiř a do Česka jsme se dostali v říjnu přes Pobaltí – poslední dva týdny téměř v kuse lilo.

Tenhle článek vám tudíž nepomůže, pokud jedete do tropů nebo se chystáte tábořit v mínus třiceti.  Přesto si myslím, že jsme vyzkoušeli výbavu, s kterou se dá udržitelně přečkat slušná sbírka různých počasí a teplot. Také je dobré zmínit, že jsme cestovali obydlenými končinami (to znamená prostě někde, kde jezdí auta a žijou lidi). Nedostávali jsme se moc do situací, kdy bychom dva týdny nepotkali ani živáčka. Záměrně jsme nepoužívali žádné hotely, takže jsme tábořili, kdykoli jsme nebydleli u někoho doma. Bez ohledu na místo a počasí. (Když bylo opravdu hnusně, mrazivo a foukalo, občas jsme si stan postavili v nějaké ruině.)

Šnečí dům na rok

Nejdřív obecně řeknu, co jsme s sebou měli, potom prozradím i značky a rozeberu, jak se některé věci osvědčily.

Cestovala jsem s naditým báglem o velikosti asi 45 litrů (popravdě by se hodil o něco větší), zatímco kolega začal s padesátilitrovým, který po čtvrt roce vyměnil za mnohem prázdnější osmdesátilitrový. (Většinu společných věcí nesl na začátku on, protože jsem měla porouchané rameno, postupně se to pomalu vyrovnávalo – například stan ale zůstal až do konce u něj. Já jsem naopak většinou nosila víc vody.).

Pokud nejste úplně bohatí, doporučuji přesto koupit aspoň kvalitní a drahé pohorky, spacák a batoh a použitelný telefon nebo tablet. Pokud se vám budou rozpadat nebo vám budou nepohodlné tyhle věci, budete dost možná smutní a budete to muset řešit. Na všem ostatním záleží spíš méně a nemusí to být nekonečně kvalitní. Půl roku jsme například žili s protékajícím stanem, který měl zlomenou jednu tyč, a vlastně to ani nevadilo.

Na zimu jsem s sebou vezla prastarou lyžařskou bundu a lyžařské rukavice a neméně prastaré ošoupané lyžařské kalhoty. Celkem se to hodilo. Na jaře jsem to pak z Íránu poslala po hodných polských cestovatelích domů. Na léto jsme si pořídili sandály. Hodně dobře také posloužily nepromokavé kalhoty, které se dají natáhnout přes ty obyčejné, nepromokavá bunda, pláštěnka s hrbem na batoh (kolega si z ní také občas stavěl přístřešek místo stanu), fuknční ponožky a dvě funkční trička. Ta jsem nosila během zimy snad každý den a jejich zásadní výhoda mimo jiné spočívala i v tom, že nikdy moc nesmrděla.

Jako podložku na spaní s sebou každý z nás vozil dvě karimatky, protože jsme pohodlní. Možná by stačila každému jedna – ale spalo se na tom hezky i v mrazu na studeném betonu.

Na nabíjení elektroniky parťák vezl mimo jiné konektor na zapojení do auta a powerbanku. Je to docela těžká hračka, ale oceňovali jsme ji. Také jsme s sebou měli GPS lokátor, který měl SOS tlačítko a uměl přivolat prý i záchrannou akci, ale používali jsme to hlavně na to, aby se o nás maminky a tatínci nebáli. (Tlačítko na záchranu jsme měli pečlivě přelepené, protože jsme se báli, abychom něco nespustili omylem.)

Na přípravu jídla jsme s sebou vezli obyčejný hliníkový ešus a benzínový vařič. Tomu jsme v zimě vděčili za nejednu porci čaje, ale rozbíjel se tolik, že jsme ho na jaře raději poslali domů. Po zbytek roku jsme vařili na ohni nebo různých výrobcích z plechovek a svíček, které parťák vždycky zkonstruoval a pak vyhodil, protože mu nepřišly dost dobré. Otázku vařiče jsme po celý vandr obstojně nevyřešili. Podobná bída byly filtry na vodu. Ty, co jsme měli, se pokaždé hned rozbily. Takže jsme nakonec spoléhali na vodu, kterou jako pitnou označí místní, a na převařování. Špatně nám bylo každému za celý rok všehovšudy jednou nebo dvakrát – a nejspíš ne z vody –, takže to asi fungovalo.
Parťák vodu ze začátku zkoušel nosit v picím vaku, ale s tím se těžko manipulovalo, špatně se myl a v zimě mu zamrzala hadička, takže se nám nejvíc osvědčily obyčejné flašky. Ty jsme vždy používali, dokud se neproděravěly, a nové jsme kupovali jen v nouzi nejvyšší (tu z Mongolska používám doteď), protože jsme nechtěli zbytečně svinit svět odpadky.

Kamarád s sebou vezl pohledy Česka, které jsme cestou rozdávali jako vizitky a malé dárky (zvlášť v Íránu se po nich lidi mohli utlouct) a sbírku papírových map, které byly trochu luxus, ale rádi jsme v nich řidičům ukazovali, kam že to chceme jet. Vybíjí a rozbíjí se míň než mobil, můžete do nich čmárat a taky se tolik nelesknou, když svítí slunko.

Všechny věci jsme hlavně v zimě a na podzim dávali do nepromokavých nylonových pytlů. Jsou sice drahé, ale vyplatily se, protože do nich opravdu neteče a na rozdíl od igelitových tašek se netrhají.

Síň slávy a síň hanby

Seznam věcí, se kterými jsem vyrážela:

•   8 let staré pohorky (Zamberlan) – přežily

•   děsně drahý nový batoh (Mammut, 45 l) – přežil, ale po vandru už je skoro nepoužitelný

•   děsně drahý nový péřový spacák (Sir Joseph) – i po vandru skoro jako nový

•   nový hybridní tablet (Lenovo) – fyzicky přežil bez ztráty kytičky, ale byl s ním takový opruz, že příště bych vzala telefon

•   nová armádní pláštěnka – cestou nahrazena za outdoorovou (Jurek) s hrbem na batoh

•   dvě karimatky – stará pěnová pořád v pohodě, nová nafukovací (Pinguin) rupla po dvou měsících

•   dvě hygienické vložky do spacáku – jedna by stačila

•   filtr na vodu (Fill2Pure) – velký špatný

•   máminy staré lyžařské gatě – přežily, na jaře jsem je poslala domů

•   moje stará lyžařská bunda – přežila, na jaře jsem ji poslala domů

•   přítelův starý funkční ručník – přežil

•   hliníkový ešus z blešáku, 1951 – přežil

•   nová nepromokavá bunda a kalhoty (Rab) – super! (přežily se šrámy)

•   dvě kouzelná trička a jedny kamaše, co nesmrdí (Rab) – fajn, víceméně přežily, v létě jsem je nepoužívala

•   nová malá péřovka (Warmpeace) – nebyla moc potřeba, dvě fleecové mikiny stačily

•   kamarádčin starý foťák (Fujifilm, manuální kompakt) – přežil

•   starý tlačítkový telefon (Nokia 33něco) – přežil

•   stará čelovka (Petzl) – přežila 
• bratrancův GPS messenger (SPOT) – přežil 
• doma šitá bavlněná halena pod kolena s dlouhými rukávy (do Íránu) – původně to byl starý kostým na larpy, ale v Česku jsem nesehnala nic jiného dostatečně islámského, v čem by se v Íránu dalo legálně chodit. V Íránu jsem naopak nesehnala nic prodyšného, v čem by nebylo vedro, takže jsem halenu nakonec nosila skoro každý den. Každý den jsem ji prala a v místním vedru sušila na sobě. Pak byl děravá a furt jsem ji zašívala. Nakonec jí skoro upadly rukávy. 
• staré žebradlo z armyshpu – přežilo 
• nějaké ponožky, dvě staré fleecové mikiny, pár kusů obyčejného oblečení a další blbosti, co jsem líná popisovat

Společné věci, které nesl většinou spolustopař:

•   bratrancův starý stan (Vaude) – přežil; bylo v něm vedro a nevětral, takže v půlce byl vyměněn za větší přes deset let starý (Hannah), který na konci vandru dosloužil

•   benzínový vařič (Pinguin) – nicmoc

•   powerbanka – ok, přežila

•   vodní vak na pití – špatně se s ním manipuluje, zanáší se a hadička zamrzá, takže jsme používali hlavně petky 
•  lékárnička – krom rehydratačních roztoků a živočišného uhlí jsme ji nepotřebovali, v což ostatně člověk doufá, ačkoli ji s sebou tahá

Věci, které jsem získala cestou:

•   malá ledvinka pod oblečení na pas atd. (eagle creek) – máma mi ji přivezla asi ve čtvrtině vandru do Turecka, mám ji pořád

•   šátek na hidžáb a halena po cestovatelce, co odjížděla z Íránu – obojí přežilo, ale halenu jsem nosila málo, protože mi byla malá

•   dvoje volné letní kalhoty z bavlny – oboje jsem postupně získala a roztrhala

•   obyčejné bavlněné triko s krátkým rukávem – koupila jsem v sámošce v Ázerbajdžánu, půl roku jsem ho nosila pořád a skoro každý den jsem ho prala a sušila na sobě; na podzim se rozpadlo

•   staré sandále – rodina mi je dovezla v půlce vandru do Kyrgyzstánu, na podzim se rozpadly
•  dary – Lidé jsou v některých krajích pohostinnější, než by jednoho napadlo. Někdy jsme dostali věci praktické, co se snědly nebo se daly přidat do vybavení (zrcátko, pletená žínka...), někdy dárky ryze dekorativní. Ty jsme posílali po někom domů, když to šlo, nebo věnovali někomu dál, ale v mezičase jsme je měli prostě u sebe. Několik desítek kilometrů Lýkijské stezky jsme tak například prošli s publikací o archeologii v turečtině a několika křehkými soškami bohyně Kybelé.)

Po vandru (kalhoty z druhé ruky, se kterýma jsem vyrážela, a obyč tričko z Ázerbajdžánu po půl roce nošení)

Doma šitá halena, kterou jsem nosila v Íránu, letní kalhoty, které jsem koupila v Íránu a rozpadly se v Kyrgyzstánu, a hidžáb po nizozemské cestovatelce (ten mám furt)